Evropští mileniálové zdědili společnosti, které se stále více organizují kolem udržování stávajícího stavu.
Ve velké části západní a severní Evropy dospívali v zemích, které již vyřešily mnoho základních problémů, které formovaly předchozí generace. Zdědili fungující sociální státy, rozvinutou infrastrukturu, relativně stabilní instituce, rozšiřující se vysokoškolské vzdělávání a neobvykle vysokou úroveň materiálního zabezpečení.
Jejich formativní úkol se proto lišil od úkolu generací formovaných poválečnou obnovou, masovou industrializací nebo vytvářením zcela nových ekonomických systémů.
Byli explicitně i implicitně učeni, jak vylepšovat to, co již existovalo.
Společnost, která se stále buduje, odměňuje lidi, kteří tvoří, improvizují, podstupují rizika a přijímají neúspěch. Zralá společnost stále více odměňuje lidi, kteří dokážou zvládat složitost, snižovat nejistotu, vyvažovat protichůdné zájmy a zabraňovat kolapsu stávajících systémů.
Generace mileniálů vstoupila do dospělosti v době, kdy se velká část Evropy posunula dále do druhého stavu.
To neznamená, že by mileniálům chyběla ambice nebo podnikatelský instinkt. Znamená to, že instituce, skrze které vstupovali do dospělého života, často odměňovaly optimalizaci spolehlivěji než tvorbu.
Vysokoškolské vzdělávání tento vzorec ještě posílilo.
Univerzity se staly hlavní cestou k profesionálnímu zaměstnání pro mnohem větší část populace. Úspěch v rámci těchto institucí závisel na splnění definovaných požadavků, osvojení si zavedených znalostí, získání kvalifikace a prokázání kompetencí podle formálních standardů.
Tyto disciplíny jsou cenné. Moderní společnosti by bez nich nemohly fungovat.
Zároveň však učí lidi fungovat v rámci systémů, jejichž základní pravidla již byla napsána.
Trh práce pokračoval ve stejném vzoru.
Velké korporace, veřejné instituce, regulovaná povolání, poradenské firmy, univerzity, zdravotnické systémy, finanční instituce a správní organizace pohltily velkou část vzdělané pracovní síly.
Postup v rámci těchto organizací málokdy závisí na zvrácení stávající logiky dané instituce. Častěji závisí na tom, jak úspěšně se v této logice orientovat.
Zaměstnanci se učí řídit rizika, usmiřovat zainteresované strany, dodržovat postupy, dokumentovat rozhodnutí, snižovat nejistotu a zlepšovat výkonnost, aniž by ohrozili stabilitu organizace.
To jsou užitečné dovednosti.
Nejsou to však stejné dovednosti, jaké jsou zapotřebí k vytváření zcela nových institucí, odvětví, technologií nebo ekonomických modelů.
Pak přišla finanční krize v roce 2008.
Pro mnoho evropských mileniálů začalo dospělost v období slabých trhů práce, vysoké nezaměstnanosti mladých lidí, dočasného zaměstnání, stagnujících mezd, drahého bydlení a klesající důvěry v ekonomickou vzestupnou mobilitu.
Riziko přestalo být abstraktní ctností.
Neúspěch mohl znamenat roky ušlého příjmu. Neúspěšný podnikatelský záměr mohl odložit pořízení vlastního bydlení na neurčito. Špatné rozhodnutí na počátku kariéry mohlo mít důsledky, které přetrvávaly až do dospělosti.
Za těchto podmínek se jistota stala racionálním cílem.
Stabilní zaměstnání, předvídatelný příjem, ochrana ze strany regulátorů a sociální pojištění nabyly na významu.
Generace, která byla povzbuzována k tomu, aby značně investovala do vzdělání a kvalifikace, vstoupila na trh práce právě v době, kdy se ekonomická odměna spojená s těmito investicemi stala méně jistou.
Environmentální a sociální politika přidala další rozměr.
Evropské instituce kladly stále větší důraz na udržitelnost, sociální odpovědnost, inkluzi, ochranu zaměstnanců, kvalitu životního prostředí a řízení externích nákladů.
Tyto obavy nebyly pouze technického rázu.
Postupně se staly součástí morálního slovníku, který instituce používaly k popisu odpovědného chování.
Od úspěšného občana se stále více očekávalo, že bude brát v úvahu nejen individuální úspěch, ale také dopad na životní prostředí, sociální důsledky, spravedlnost, stabilitu a zájmy dotčených skupin.
Nic z toho nebylo iracionální.
Většina z toho zlepšila život v Evropě.
Problém je kumulativní.
Společnost se může stát mimořádně dobrou v ochraně toho, co má, a zároveň se postupně stávat méně tolerantní k podmínkám, za nichž vytváří nové bohatství.
Regulace může omezit zneužívání, zároveň však zvyšuje náklady na experimentování.
Ochrana zaměstnanosti může poskytovat cennou jistotu, ale zároveň může za určitých okolností způsobit, že firmy budou při přijímání nových zaměstnanců opatrnější.
Environmentální předpisy mohou zlepšit veřejné blaho, zároveň však zvyšují náklady a složitost průmyslové expanze.
Vysoce progresivní zdanění může snížit nerovnost a financovat důležité veřejné služby, ale zároveň omezit odměny po zdanění spojené s mimořádným ekonomickým úspěchem.
Administrativní záruky mohou zabránit svévolným rozhodnutím, zároveň však zpomalují a prodražují výstavbu infrastruktury, bytů, průmyslových projektů a zakládání nových podniků.
Každé z těchto opatření může být samo o sobě ospravedlnitelné.
Potíže nastávají, když se mnoho takových ochranných opatření nahromadí v kultuře, která již tak klade velký důraz na stabilitu.
To je optimalizační past milénia.
Jednotlivci jednají racionálně, když usilují o jistotu, rovnováhu, předvídatelné zaměstnání, kvalitu životního prostředí a ochranu před závažnými riziky.
Instituce na to reagují poskytováním větší ochrany, regulace, dohledu a mechanismů určených ke snížení nejistoty.
Nejistotu však nelze z ekonomického vývoje zcela odstranit.
Čím více se společnostem daří snižovat riziko neúspěchu, tím méně mohou být tolerantní k selhání, narušení, experimentování a nerovným výsledkům.
Společenské náklady spojené s podstupováním neobvyklých rizik rostou.
Motivace opustit zavedené cesty slábne.
A nejbezpečnější strategie pro talentované lidi se stává stále zřetelnější: získat kvalifikaci, vstoupit do úspěšné instituce, dobře zvládat složitost a vyhýbat se katastrofálním chybám.
Důsledky této změny mohou dlouho zůstat skryté.
Evropa se opírá o obrovské zásoby zděděného kapitálu.
Infrastruktura již existuje.
Velké společnosti již existují.
Existují univerzity, nemocnice, energetické sítě, právní systémy, průmyslové klastry, dopravní systémy, finanční instituce a administrativní kapacity.
Prosperita nashromážděná předchozími generacemi nezmizí jen proto, že se začnou oslabovat pobídky, které ji zčásti vytvořily.
To vede k nebezpečnému zpoždění.
Společnost může i nadále čerpat výnosy z nahromaděné výrobní kapacity, zatímco se postupně oslabuje její schopnost tuto kapacitu obnovovat.
Životní úroveň může zůstat vysoká i přesto, že se růst produktivity zpomaluje, podnikové investice slábnou, společnosti se potýkají s problémy při rozšiřování, průmyslová kapacita se zmenšuje a roste závislost na technologiích vyvinutých jinde.
Tento rozpor se projeví až později.
Evropský sociální model vyžaduje trvalý hospodářský růst.
Důchody, zdravotní péče, zaměstnanost ve veřejném sektoru, vzdělávání, investice do životního prostředí, obrana, infrastruktura a sociální ochrana – to vše v konečném důsledku závisí na dostatečně produktivní ekonomice.
Stejná společnost však může být stále více znepokojena silami, které často doprovázejí rychlý hospodářský růst: soustředěná ambice, intenzivní konkurence, mimořádné finanční odměny, agresivní investice, průmyslová expanze, podnikatelské neúspěchy, technologické převraty a destrukce zavedených obchodních modelů.
To z Evropy nedělá socialistickou oblast.
Soukromé vlastnictví, trhy, podnikání a soukromé podniky zůstávají ústředním prvkem evropských ekonomik.
Větší změna se týká vztahu mezi zachováním a tvorbou.
Zachování chrání nashromážděné bohatství, instituce, práva, kvalitu životního prostředí, sociální stabilitu a lidi před vážným neštěstím.
Tvorba vyžaduje nejistotu.
Přináší jak neúspěchy, tak úspěchy.
Vytváří rozdíly v bohatství a postavení.
Někdy vede k nahrazení pracovníků, profesí, firem a technologií.
Zpochybňuje regulaci, zvyky, zavedené podniky, etablované profesní zájmy a stávající rozdělení moci.
Úspěšná společnost potřebuje obě tyto funkce.
Problém nastává, když zachování získá morální převahu nad tvorbou.
Když se prevence ztrát stane úctyhodnější než snaha o zisk.
Když se vyhýbání neúspěchu stane důležitějším než umožňování experimentování.
Když se každá změna musí ospravedlnit, než je povoleno, aby k ní došlo, zatímco každá stávající instituce těží z předpokladu, že by měla pokračovat.
Tuto situaci nevytvořila generace mileniálů.
Většinu z toho zdědili.
Problém v zásadě nespočívá v povaze generace.
Evropští mileniálové nejsou nijak výjimečně opatrní, postrádají fantazii ani nejsou nepřátelští vůči podnikání.
Jejich situace je spíše strukturální.
Do dospělosti vstupovali v rámci institucí, které je často odměňovaly za udržování stávajícího řádu, zatímco nabídly slabší pobídky k budování jeho nástupce.
Pasti optimalizace mileniálů tedy nespočívá v tom, že by mileniálové přestali chtít tvořit.
Jde o to, že optimalizace se stala racionální reakcí na jejich prostředí.
Talentovaný absolvent by mohl strávit deset let pokusy o založení firmy, přičemž by se potýkal s finančními omezeními, regulacemi, zdaněním, pravidly pro přijímání zaměstnanců, náklady na bydlení a možností neúspěchu.
Nebo by ta samá osoba mohla nastoupit do zavedené instituce, sbírat kvalifikace, dostávat předvídatelný plat, získat silnější sociální zabezpečení a postupovat tím, že se stane stále kompetentnější v řízení složitých situací.
Nemělo by nás překvapovat, že si mnozí volí druhou cestu.
Lidé reagují na pobídky.
Generace také.
Ústřední evropskou otázkou tedy není, zda se vzdát jistoty, sociální ochrany, kvality životního prostředí nebo institucionální stability.
To by neměly.
To patří k největším úspěchům Evropy.
Otázkou je, zda společnost organizovaná kolem ochrany těchto úspěchů dokáže současně obnovit dostatek prostoru pro ambice, soutěž, experimentování, investice, průmyslovou expanzi, podnikatelské neúspěchy a produktivní narušení.
To vyžaduje přijetí nepříjemné pravdy.
Tvorba je chaotická.
Některé investice selžou.
Některé společnosti zaniknou.
Někteří zakladatelé se stanou neúměrně bohatými.
Některé technologie naruší zavedené profese.
Některé experimenty nepřinesou žádné výsledky.
Některé projekty se zpětně budou jevit jako plýtvání.
Tyto výsledky nemusí nutně znamenat, že ekonomický systém selhal.
Často jsou součástí ceny, kterou společnost platí za to, aby zjistila, co funguje.
Civilizace nemůže donekonečna optimalizovat svou cestu k větší prosperitě.
V určitém okamžiku musí někdo vytvořit něco, co dosud neexistovalo.
Výzvou pro Evropu tedy není volba mezi bezpečností a dynamikou.
Je v tom, zabránit tomu, aby se bezpečnost stala systémem, který postupně eliminuje dynamiku.
Sociální stát, ochrana životního prostředí, jistota zaměstnanců a institucionální stabilita nakonec závisí na výrobní kapacitě, která je financuje.
Pokud se tato kapacita přestane obnovovat, přerozdělování se stává stále obtížnějším, politické konflikty ohledně stávajícího bohatství se vyostřují a samotná ochrana, která má zachovat prosperitu, se stává stále těžší k udržení.
Tato past je rafinovaná, protože každé jednotlivé rozhodnutí může zůstat racionální.
Zvolte si bezpečnou kariéru.
Kupte si bezpečné aktivum.
Vyhněte se nejisté investici.
Chraňte stávajícího zaměstnance.
Zaveďte další bezpečnostní opatření.
Vyžadujte další schválení.
Snižte další riziko.
Každé z těchto rozhodnutí může mít samo o sobě smysl.
V souhrnu však mohou vytvořit společnost, která je mimořádně schopná spravovat včerejší prosperitu, ale stále více si není jistá, jak vytvořit tu zítřejší.
To je optimalizační past milénia.
A Evropa nakonec narazí na omezení, které žádná míra optimalizace nedokáže odstranit:
Prosperitu lze spravovat a rozdělovat teprve poté, co byla vytvořena.